Příběh, který zraje jako víno — psaný vodou, kódem a srdcem.
Jak z opičí práce kolem jedné plavecké školy vznikl systém, který odbavil tisíce dětí — bez jediného papíru.
Když jsem s ProPlavem začínal, moje žena mě celé tři roky přemlouvala.
Má plaveckou školu — a chtěla systém, ve kterém by konečně zvládla všechno na jednom místě: zákazníky, školní děti, školy, úkoly, zaměstnance, plány směn. Všechno to, co se každý den a každý rok opakuje pořád dokola.
Tři roky jsem to odkládal. A tři roky jsem se díval, jak přepisuje jména z jedné excelové tabulky do druhé. Jak ručně skládá seznamy na školní plavání. Jak si večer znovu otevírá notebook a dohání, co přes den nestihla.
Až mi to jednoho dne došlo. Té práce, co se pořád opakuje — té opičí práce — není jen hodně. Je jí příliš.
Za tím nekonečným opakováním jsem začal vidět vzorce. Vzorce, které mou ženu okrádaly o čas, o večery a kousek po kousku i o radost z práce, kterou má ráda. Bylo načase s tím něco udělat.
Rozhlédl jsem se po trhu — a nic. Žádné řešení ušité na míru plaveckým školám, a už vůbec ne tomu povinnému, školnímu plavání. Tak jsem si řekl: postavím to sám. Jenže o kus obecnější a o kus chytřejší, než si to představovala manželka. Víc to zautomatizuju. Víc, než kdokoli čekal.
Začali jsme analýzou. Vzal jsem každý jejich proces, rozebral ho na kousky a přepsal do algoritmu, aby se celý zjednodušil. A u toho mě napadaly věci, které ženu občas dokázaly vytočit: „Proč ty seznamy děláš ty? Ať si je školy tvoří samy."
Tady se zrodily naše první spory. Já tlačil na co největší automatizaci, žena si tak jistá nebyla — a v lecčems měla pravdu, protože provoz znala líp než já. Některé věci jsme prostě museli vyzkoušet v praxi. Dnes, po pár letech, se na tom směru shodneme oba.
Pustili jsme se do školního plavání. A tam toho bylo… Školy. Školní děti. Desítky nastavení. Veřejný rozvrh, do kterého se školy zapisují samy. Veřejná stránka. Dashboardy. Fakturace. Docházka. Výuka. Zkoušení — a z něj rovnou generování diplomů do PDF. Nic z toho jsme nepotřebovali mít hotové za rok. Potřebovali jsme to od prvního dne.
Pak přišlo kurzové plavání. To bylo o poznání jednodušší — na začátku stačila registrace dětí do kurzů a jejich správa. Jenže „na začátku" je ošemetné slovo. Postupně se nabalovalo všechno ostatní: automatické generování seznamů, docházka, faktury rodičům, e-maily. Krok po kroku.
A pak přišel rok, který rozhodl o všem. Testovací rok, kdy jsme dělali všechno dvakrát — pořád ještě na papír a zároveň digitálně na tabletu. Jistota proti odvaze.
Právě tehdy jsme narazili na věc, kterou by si od stolu nikdo nevymyslel: na bazénu se s tabletem pracovat prostě nedá. Internet tam není dost dobrý. Tak jsem musel přidat funkci, která v reálném čase ukazuje dostupnost připojení — a ve chvíli, kdy je tablet offline, to instruktorovi hned řekne, ať se přesune tam, kde chytá wi-fi. Nakonec jsme to vyřešili po svém: koupili jsme SIM kartu a pokryli daty celý bazén.
Voda, děti, tablet — a signál, který nezklame.
Testovací rok dopadl na jedničku. A my se rozhodli vsadit všechno na jednu kartu: od té chvíle jedeme čistě digitálně. A jedeme tak dodnes.
Máme za sebou tisíce školních i kurzových dětí. Bez jediného papíru. Všechno digitálně, za pár sekund, bezpečně uložené v cloudu. To, co kdysi zabíralo večery, je dnes otázkou několika kliknutí.
Od „tří let přemlouvání" až sem — krok za krokem, rok za rokem.
Po třech letech jsem cítil, že je čas na další krok. Přestat to mít jen pro sebe — a nabídnout to dál.
Začal jsem přemýšlet, jak oslovit ředitele plaveckých škol; ty, kterým by dávalo smysl digitalizovat celý obor. Plán byl jasný: jít za dvěma organizacemi, které český svět plavání zastřešují. Sdružují školy, překládají jim informace z ministerstev do lidské řeči a hájí jejich zájmy — vlastně zájmy našich dětí — až na úrovni státu. A já si říkal: právě tady můžu nabídnout něco, co u nás zatím nikdo jiný nemá — software stavěný přímo pro plavecké školy a školní plavání. Ucelenou digitalizaci od přihlášek až po diplomy.
První dveře. O ProPlavu už věděli — žena ho v rychlosti představila na výročním setkání v roce 2025. Někdo pochopil, oč jde, někdo míň. Ale odešli jsme s vodítkem, kudy dál — a já za to byl upřímně vděčný.
Na rok 2026 jsem se připravoval, jak jen to šlo. Žena měla mít přednášku o své plavecké škole a poprosili nás, ať představíme i ProPlav. Přišlo pozvání: třicet minut před všemi školami. Třicet minut, na která jsem se těšil jako na máloco.
Dva měsíce předem dorazilo odřeknutí — že nechtějí podporovat komerční projekty. Pozvánku zrušili. Mrzelo mě to, ale rozumím tomu: u oborové organizace je opatrnost vůči firmám pochopitelná. Nezlobil jsem se.
Žena nakonec svou školu odprezentovala — a spolu s ní i ProPlav, protože jedno bez druhého nedává smysl. Zájem byl znatelně větší než rok předtím. Společnou cestu jsme zatím nenašli a ty dveře zůstávají zavřené dodnes. Mrzí mě to o to víc, že pořád věřím, jak moc bychom si mohli navzájem pomoct.
Druhé dveře. Tady mám taky krásný příběh. Tentokrát s nadějným začátkem — a otevřeným koncem.
Po e-mailové kampani (k té se ještě dostanu) se mi ozvalo vedení té organizace. Že je to úžasné. Skvělý systém. Že by ho rádi viděli — prezentace, pak svolat všechny školy, uspořádat workshop, přednášku a školu po škole nabírat. Že by to celé zaštítili. Ať jsme všichni na jedné platformě.
A já si v tu chvíli říkal: konečně. Přesně tohle jsem potřeboval — abychom mohli růst a zlepšovat se, abych dostával zpětnou vazbu od škol, ladil procesy a možná pomohl i téhle organizaci s její vlastní IT. Naivně jsem věřil, že když se přidá jedna, za chvíli se přidá i ta druhá. Že to konečně bude jednotné.
Asi tušíte, že to nedopadlo.
Uběhly dva dny. Přišla odpověď, že nakonec se to ve vedení nesešlo. Že nechtějí podporovat komerční projekty tohoto typu.
A to mě zase posadilo na zadek. Když do něčeho dáte srdce, takhle to zabolí. Ale nebolí to „ne" — to k podnikání patří a já ho respektuju. Bolí, že jsme se nestihli ani pobavit o tom, co je důležité pro nás všechny: o digitalizaci. Mohli jsme společně hledat, jak plaveckým školám uvolnit ruce — víc času na metodiku, na děti, na samotný chod školy. Jak společně vyjednat lepší podmínky pro děti i pro školy. Mohli jsme spojit síly a posunout svět školního plavání o kousek dál. Třeba se to ještě povede. Dveře nechávám otevřené.
Tak jsem začal odspodu. Škola po škole. E-mail po e-mailu. Zájemce po zájemci.
Mezitím se objevilo i světlo. Do našich řad se přidala začínající plavecká škola v Nymburce. Jako úplně první si prošla školením od ProPlavu — a rozjela se s ním rovnou správně nastavená, hned od prvního dne. Přesně ten pozitivní impuls, který jsem potřeboval. Zatím jsou spokojení a sami říkají, že jim ProPlav hodně pomáhá.
Pak mě oslovila plavecká škola z Prahy. Měli jen kurzy, ale chtěli funkce, které jsme tehdy ještě neměli. A nebylo jich málo: náhradový systém, klientský portál, třídění přihlášek podle věku i dovedností, sourozenecké slevy, hlídání uvolněných míst a automatické zapisování do uvolněných lekcí, rozvrhy, faktury, rodinné účty, vstup do kurzu i v jeho průběhu — a k tomu poměrová cena, hromadné kopírování kurzů. A další a další.
Programoval jsem to víc než půl roku. Abych mohl oslovit i školy, které už nějaký systém mají.
Ta pražská škola nakonec nabídku nevyužila.
Půl roku jsem pak chystal a třídil e-maily. Všech plaveckých škol — školních, kurzových i smíšených.
První várku jsem rozeslal pro školní a smíšené plavání: přes dvě stě e-mailů. A tři týdny jsem sledoval, co se stane.
Ozvalo se pár lidí — pořád to ale visí ve fázi vyjednávání. A postupně mi docházela jedna věc: programování je ta lehká část. Prodej je úplně jiná liga. Moc se mi nedařilo — a vlastně se ani nedivím. Přejít na nový systém chce čas i energii, kterých má dnes každá škola málo. Většina jich navíc šlape v zaběhnutých kolejích, které fungují — a pustit se do změny chce klidnější období i kus odvahy. Tomu úplně rozumím. Někdy ta správná chvíle prostě musí teprve přijít.
Tak jsem se soustředil na ty, kdo se ozvali. Byli asi čtyři. Je to málo, já vím. Ale stačí dotáhnout k cíli aspoň jednu školu.
Zato odmítnutí jsem si užil dost — víc než deset škol. Některé odmítly hned, jiné se postupně odmlčely bez zjevného důvodu. Nejspíš kvůli času; nastavit si to na začátku pár dní zabere, naučit se to taky. Ale stojí to za to.
Není to zatím žádná sláva, co? No jo. A ono bude hůř.
Za tři týdny šla druhá várka — pro kurzové plavání. Školičky, školy, kluby; některé už systém měly, jiné ne. Přes tři sta e-mailů. Asi deset škol nemělo zájem nebo se chtělo odhlásit — ale osm jich odpovědělo vstřícně. S některými jsem si domluvil i schůzky. Byly dobré. A přesto jsem narazil na totéž: přejít z jednoho systému na druhý je moc velký skok. Nejvíc jsem pochodil u těch, kdo zatím žádný nemají.
A tak jsem zase okusil, jaké to je být odmítnut. Odmítla mě škola A z Prahy. Pak další — nebudu je jmenovat, říkejme jim třeba B, C, D, E. Jedna po druhé. A pokaždé to zamrzí.
Rozeslal jsem přes pět set e-mailů. Zůstalo mi z nich zatím šest zájemců — kteří by chtěli, ale ještě si nejsou stoprocentně jistí. Jeden z nich má čtyři školy, takže je sám o sobě multiklient.
Bez nafouknutých statistik — tak, jak to je teď.
Takže ano: cesta SaaS produktu, který se dělá srdcem a stojí za ním obrovská spousta práce, není jednoduchá. Je plná nástrah a plná hrozeb — útoky z internetu, roboti, odpovědnost za cizí data, lidský přístup, rychlost aplikace, tisíce věcí, které nejsou vidět. A je plná smutku z neúspěchu.
Jenže pro mě to neznamená, že ztrácím naději. Ani že končím.
Jedeme dál. I když tenhle rok nedopadl tak, jak jsem si představoval, zatnu zuby a zkusím to znovu. Příští rok. S trochou většího štěstí — a snad i s víc lidmi, které se mi podaří přesvědčit, že tohle je dobrá cesta. Cesta, jak si usnadnit život a udělat ho lepším. Nejen sobě, ale všem, kdo v plavecké škole dřou každý den.
A ProPlav teprve zraje. Ze srdce děkuju všem, kdo mi pomáhají.